pondělí 20. října 2008

Konec Mallorské odysey

Tak a je to tady. Po necelých sedmi měsících "dovolené" u moře v Cala Ratjadě se opět vracím do Česka. Jako lusknutím prstu ten půlrok utekl. I přes docela jednotvárný průběh dní (kromě mých jednodenních expedic za poznáním během volných dnů) jsem neměla čas se nudit a musím říct, že jsem ten půlrok prožila naplno a domů si odvážím nejen nějaké to euro (za kterým jsem sem přijela), opálení (i když to již z části zase vybledlo), znalost španělštiny (myslím, že jsem na tom se španělštinou momentálně lépe než s angličtinou), ale hlavně spoustu zážitků s přáteli.
Dnes jdeme společně ještě posedět a popít a již zítra dopoledne sedám na transfer směr letiště. Dovolená mi ale ještě nekončí. Na závěr sezony ( a jako odreagování) jsem si naplánovala čtyřdenní výlet do Barcelony, která bude (jak doufám) třešničkou na dortu mojí "Mallorské odysey 2008".
A kdo ví? Třeba za pár měsíců začne "Mallorská odysea 2009".
Každopádně mě nyní čeká několik měsíců učení, učení a učení. A zimy.

pondělí 22. září 2008

sobota 20. září 2008

25

Tak a je to tu - den, kdy slavím čtvrtstoletí fyzického života na planetě Zemi:-). A slavit se bude (pravděpodobně) ve velkém. Ve čtvrtek v noci (vlastně již v pátek ráno) jsem si s Natalií, Maxem a Mariem vychutnala striptýz dvou striptérů a jedné striptérky, který se konal na mé oblíbené diskotéce Keops a dnes bude asi velká oslava u nás v práci. Já jsem upekla bábovku, Fernando koupil mátu a limety na mojito a Maxova a Mariova máma pro nás udělá řízky (šéfka o nich sní už asi měsíc). Jen, co opadne "nápor" zákazníků, rozjedeme akci. Mě pak čeká posezení s československými přáteli u Michala v Sinaji a pak hurá do Keopsu (www.keopsdisco.de). Tak jen doufám, že mě zítra nebude moc bolet hlava.

úterý 9. září 2008

Dva dny volna - výlet lodí a vyspávání

Tak jsem nakonec ty dva a půl dne volna dostala. Po čtrnácti dnech nepřetržitého šéfování v kuchyni jsem si konečně mohla vydechnout a uskutečnit další cestu za poznáním (po "prázdninové" pauze, kdy se v tom horku cestovat nedalo (nebo dalo, ale nechtělo se)).
Tentokrát mě čekalo poznávání přírodních krás ostrova. Vypravila jsem se na sever ostrova nafotit skalní masiv, který se tu často objevuje na pohledech - Torrent de pareis.
Tak jsem se v pátek brzy ráno vypravila na první autobus do Palmy, kde jsem hodinku bloumala po městě (a pořídila si průvodce po Barceloně, kterou navštívím během svého návratu do Česka) a pak jsem sedla na další autobus do mě již známého přístavu Puerto de Sollér, odkud vyplouvala loď k mému cíly. Za 20 € jsem si koupila zpáteční palubní lístek (bohužel na určitý čas návratu) a o čtvrt na dvě jsem vyrazila na třičtvrtě hodinovou plavbu kolem severního pobřeží Mallorky, behem níž jsem fotila jako o závod. Kolem třetí hodiny naše loď přistála v Sa Calobře - malém "letovisku" s neskutečně čistou vodou (až na ty velké žluté medúzy, které se pohybovaly poblíž oblázkové plážičky), odkud jsem se společně s houfem dalších turistů vypravila po chodníčku ke skalnímu útvaru Torrent de pareis. Během zhruba desetiminutové cesty jsem prošla dvěma do skály uměle vytesanými jeskyněmi (s ne zrovna dostatečným osvětlením) a nakonec jsem se vynořila na dně údolí obklopeného skalami rozevírajícími se u vody jako brána (odtud název "torrent", de pareis pravděpodobně znamená "do ráje"). Během dešťů se údolíčko zaplní vodou, která pak během vysychání zůstane v meandrech. Škoda, že jsem neměla více času na odpočinek. Nafotila jsem, co se dalo a "hurá" chytit zpáteční loď, na které jsem tentokrát nebyla sama z Česka. Cestovala také skupinka Čechů s Exim tours.
V Puerto de Sollér jsem nasedla na bus do Palmy, kde jsem vzhledem k značné únavě (stále ještě bylo docela horko na cestování) upustila od plánu zabýt dvě hodiny do odjezdu posledního autobusu do Cala Ratjady šopováním a nasedla jsem na autobus předposlední, který mi jel za deset minut.
Večer jsem stihla ještě bohatou nadílku fotek upravit a pak mě skolila únava. Další plán, že půjdu pařit, byl odložen na další večer.
V sobotu jsem pak vyrazila omrknout trh a obchody v Cala Ratjadě, v pozdním odpoledni jsem se na dvě hodinky vyvalila na pláži a večer jsem si konečně zašla na dobrou večeři a pak hurá do Sinaje a do Keopsu s vědomím, že ráno nemusím vstávat do práce, protože mám volno až do šesti odpoledne.
Další volný den mě čeká již ve středu. A ten využiji výletem do Palmy za letními slevami.

úterý 2. září 2008

A je tu září





Tak už je tu bohužel září. Při té rychlosti, jakou tu čas běží, mi už nezbývá příliš do odletu do studených krajin. 21. října si pakuji věci a letím na pár dní za kamarádkou do Barcelony a pak již přímo do Prahy.
Tento týden mě čekají neuvěřitelné 2,5 dne volna v kuse (pokud se Fernando nehodí marod už v pátek. To už bych ho ale vážně poslala do háje, protože si dělá co chce. Stačí, že nám s Natalií oznámil, že příští týden je zase marod.), které si hodlám užít. Jeden den vyrazím zase na cesty a večer pařit do Keopsu (když se tu prý diskotéky zavírají již za měsíc), v sobotu hurá na pláž s mým nafukovacím lehátkem, které jsem dostala od turistů (stává se, že ti, co další den odjíždějí domů, nechají svým sousedům na pláži lehátko, nebo slunečník) a večer na nějakou dobrou večeři. A co budu dělat v neděli, to ještě nevím. Každopádně musím počítat s tím, že jsou to zase na nějakou dobu poslední volné dny.

Fotky, které jsem sem umístila, jsou od Marisy, která odjela zpět do Argentiny před měsícem. Jsou to fotky z naší večeře a jedné fiesty, která tu byla v červenci. Na spodní fotce jsem s Marisou před mou oblíbenou diskotékou - Keopsem.

středa 20. srpna 2008

O tom, jak Čechoslováci okupují Cala Ratjadu a jak Fernando nemůže pracovat

Milý deníčku!

Tak nejen Němci a Argentinci okupují Cala Ratjadu, je tu i dostatek Čechů a Slováků (a samozdřejmě jsou tu i nějací místní Mallorquinci a Španělé).
Kromě Jitky a Michala, ke kterému chodím so Sinaje občas na koktejl a pokec (oba znám již od září), jsem se letos seznámila s dalšími čtyřmi Slováky a vím i o pár Češkách (tančí ve Physicalu jako GoGo).
Před 14 dny jsem pak v Sinaji narazila na Čecha Viktora, který již rok a půl pendluje po Španělsku jako "živá socha" (on tomu říká pantomima). Je to takový dredatý bohém, který žije ze dne na den. No a od minulého týdne do zítřka je tu na dovolené Petr, který tu s Jitkou pracoval minulý rok přes prázdniny (jinak učiteluje v Olomouci). Tak teď chodíme s Petrem, Renatou a Ivanem na pláž a dnes s Jitkou a Julianem (Jitčin argentinský žárlivý přítel) na večeři. To pak bude zase Julian naštvaný, že se bavíme česky a že ničemu nerozumí (dobře mu tak, má ji aspoň někdy pustit samotnou).
Co se týká mé práce, mám nyní odcela fofr, protože Fernando nemůže od soboty pořádně chodit (má natažený lítkový sval), tak jsem šéfka kuchyně a vzhledem k "rychlosti" Natalie, dělám vše sama (kromě umývání nádobí, které má Naty na starosti). Jelikož Fernando řekl, že se nenechá poslat na nemocenskou a že budeme mít svoje volné dny, byla jsem včera v kuchyni v podstatě sama (Natalie měla volno). Fernando sice chvíli pobyl v restauraci, ale to mi bylo stejně houby platno, když jsem vše připravovala sama. Večer přijel později, protože jel na letiště vyzvednout svého dvanáctiletého syna Naxta (čti: Nača), který přiletěl z Madridu na 14 dní tatínka navštívit. Jsem ráda, že mám dnes volno, protože jsem byla včera docela vyřízená (a ještě budu několik dní asi vyřízená). Už aby byla sezona za mnou. Potřebovala bych týden volno.
Teď jdu s Petrem na pláž.

středa 13. srpna 2008

Dopolední výlet do jeskyně Artá


Konečně středa, konečně volný den (už mě to pracovní nasazení začíná štvát a začínám se těšit na snad klidné zimní dny v Česku). Původní plán pracovat celý den na počítači a k večeru si zajít zaplavat do moře jsem po probuzení kolem osmé ráno (tak brzy jsem již dlouho nevstala) a zjištění, že je zataženo a docela příjemně změnila. Do batohu jsem nabalila vodu a foťák a vyrazila na autobus směr Canyamel a jeskyně Cuevas Artá, které mám v podstatě přes kopec (ten je ale docela skalnatý a nevede přes něj žádná stezka).
Před desátou jsem již čekala u jeskyně s několika dalšími turisty (dokonce jsem zaslechla i češtinu) na první prohlídku dne. Předpokládal jsem, že bude narváno a všichni budeme procházet po chodníčcích jednotlivými sály jako stádo - jak jsem to zažila v září při návštěvě jeskyně Cuevas del Drach v Porto Cristu. Opak byl pravdou. Provozovatelé jeskyní asi byli v Česku a vzali si od nás příklad. Do jeskyně jsme šli s průvodcem ve skupince okolo třiceti lidí, průvodce představil každý sál v mallorštině, němčině, angličtině a francouzštině, mohli jsme si vyzkoušet, jak duní krápníky nazvané "zvony" (nevím, jestli by z toho čeští speleologové a památkáři byli nadšení), v sále nazvaném peklo jsme si během efektní světelné show poslechli pekelnou skladbu (je to jedna z těch známých, bohužel neznám autora, ani název) a dokonce se mohlo i fotografovat. Zkrátka příjemná prohlídka.
Z podzemí jsem vylezla zhruba po hodině a vyrazila omrknout malý Canyamel. V Canyamelu všek není co k vidění (jen pláž), tak jsem sedla na autobus a vyrazila domů, kde jsem dohnala spánkový deficit a jen co sem přidám pár fotek vyrážím se vykoupat do moře. Slunce totiž opět svítí a při tom horku, co tu panuje je nejpříjemnější jít na pláž až kolem šesté hodiny.
A večer hurá na večeři do některé z restaurací (vyzkoušet zase něco jiného, než co jím denně).

středa 6. srpna 2008

Zprávy z Cala Ratjady

Možná již někteří nedočkavě očekávají další příspěvek z cest po Mallorce. Nedočkavce ale musím zklamat. Vzhledem k narůstajícímu vedru, které Mallorku opanuje každý srpen, si na nějakou dobu dávám cestovatelskou pauzu a raději se jdu zchladit do moře.
Práce je pořád stejná a někdy mi již leze krkem. V sobotu po práci jdu na oslavu narozenin Britty (Fernendova přítelkyně), tak musím dnes vyrazit na nákup dárku.
Počasí: slunečno, přes 30 stupňů, voda okolo 27 stupňů.
Toť zatím vše z Cala Ratjady.

sobota 26. července 2008

Výšlap na Puig Son Jaumel

Po týdnu pracovních povinností jsem ve středu zase dostala volno a tentokrát jsem se konečně vypravila na pláž Cala Mesquida, kterou jsem poprvé ( a do středy zatím naposledy) navštívila někdy v dubnu.
Po poledni jsem sedla na kolo a vypravila jsem se na Cala Agullu, kde jsem kolo zaparkovala a dál již šla po svých stezkou lesem. A tentokrát jsem se odhodlala i vylézt na 271 metrů vysoký kopec, který se zdvihá z moře nad Cala Agullou a nafotit nějaké fotečky. Počasí sice nebylo ideální -opar a nějaká ta mračna, ale volný den mám jen jednou týdně, tak si nemůžu vybírat. Třeba ten kopec vylezu někdy ještě jednou. I když...
I když to byla teda docela zabíračka vylézt těch 270 metrů převýšení. Na zádech zhruba 4kilový batoh (voda, osuška a blbosti na pláž a foťák), přede mnou docela strmá stezka, kterou v tom dusnu, co bylo, nelze zdolat bez zapocení (ani bez toho dusna). Po zhruba 40 minutách výstupu jsem se zpocená až na p.... (jak se říká) dostala k ruině zřejmě tallaiotské strážní věže, která na vrcholku stojí. Ale výhled byl opravdu úžasný. Pode mnou jako na dlani Cala Ratjada a na severu i cíl mé cesty - Cala Mesquida. Nebýt oparu, mohla jsem vidět Menorku i poloostrov Formentor.
Chvíli jsem si sedla a relaxovala. Tak mě napadlo, že by to mohlo být jedno z mých oblíbených míst. I když absolvovat tenhle výstup častěji....To abych si do batohu vzala suché oblečení na převlečení.
A pak již hurá dolů (pěkně opatrně na té kamenité cestě) směr pláž. Okolo páté jsem konečně stanula na Cala Mesquidě, koupila si další flašku vody a hurá do vln osvěžit a zchladit utrmácené tělo.
Část Cala Mesquidy je FKK, ale vzhledem k pozdnímu odpoledni těch naháčů tam tolik nebylo. Celkově na Cala Mesquidě je méně lidí, takže větší klid. Po sedmé hodině jsem se zase vydala přes les zpět ke svému kolu. V hlavě myšlenka na dobrou večeři. V Eroski jsem si koupila jednu doradu a hranolky, u nás v resaturaci vyzvedla citron a hurá domů. Skoro jsem pak musela tu svou pečenou rybu bránit před Thomasem tělem, jak to v bytě vonělo.
Ve čtvrtek mě pak čekalo brzké vstávání a "generální" úklid kuchyně v restauraci.

úterý 15. července 2008

El Carme 2008

Od 9. do 16. července slaví Cala Ratjada svátek „El Carme“. El Carme (Panna Carmen) je patronkou rybářů. A protože před rozpukem turismu byla Cala Ratjada rybářskou vesničkou, slaví se tu s chutí. Oslavují se především rybáři a přeje se jim hodně štěstí na výpravách za úlovkem.
Že se něco děje jsem ale postřehla až v sobotu, kdy Fernando oznámil, že večer bude velká fiesta v přístavu s živou muzikou. A že se prý bude pařit až do rána. O.K., tak jsem po práci vyrazila domů si dát sprchu a převléct se a okolo půlnoci jsem už zase byla ve městě. Jako vždy, když vyrážím sama na tah, jsem si zašla na koktej k Michalovi do Sinaje (a tentokrát jsem jej měla zadarmo) a pak hurá do přístavu omrknout, co že se tam děje. A taky jsem tam někde měla potkat ostatní z práce. No jo, ale jak je najít mezi tou hordou lidí, kteří se tam sešli. Naštěstí jsem brzy zahlédla Andrého a Britu a pak již jsme se postupně všichni sešli. Dokonce i Thomas dorazil (ovšem v klasicky podnapilém stavu. Němci prostě když vyrazí na tah, tak se zlijí, až jim je celý druhý den špatně. To my, kteří si chceme party užít a přežít, pijeme s rezervou).
Za tu dobu, co jsem tam byla, se na pódiu vystřídaly tři kapely. A nehrály vůbec špatně. Konečně nějaká změna oproti tomu, co celý den poslouchám v práci, co mám v mp3 a co hrají v Cheopsu. Španělská muzika. Tak jsem vydržela s Natalií a Marissou pařit až do půl šesté (a kdybych nemusela do práce, tak i klidně do konce). A budíček v 10:30. V neděli jsme pak byli v práci všichni úplně grogy. Ještě štěstí, že nebylo moc práce a zavírali jsme také už v 22. hodin.
Ve středu El Carme končí a v plánu je velký ohňostroj. Tak doufám, že o půl jedenácté nepřijde povečeřet nějaká skupinka Španělů (což znamená odchod z práce okolo půlnoci) a že ohňostroj stihnu. A třeba i nafotím.

sobota 12. července 2008

pondělí 7. července 2008

O tom, jak tu běží čas

Tentokrát opět začnu oslovením "Milý deníčku!"
Tak tedy:

Milý deníčku!
Nastal červenec a všichni očekávají velký nápor turistů (ten ale očekávají už nějaký ten pátek). V Německu ale teploty trhají rekordy, tak se nápor zatím neuskutečnil. Ovšem, co se změnilo, je věková skupina návštěvníků (přijeli čerství maturanti) a trochu se vyrovnal poměr národností (Španělé mají prázdniny). Takže místo nasávajících dvacetiletých a třicetiletých skupinek, které obsadily pláže v květnu (a které se vrátí opět v září), tu teď jsou hordy "dětí", které nemají peníze na dražší jídlo. Ilka zavedla speciální menu - pizzu, malý salát a jeden nealko nápoj za 8 €, a přesto se stává, že si jedno menu objednají dvě osoby. Večer to ale mládež klidně rozjede v některém baru, kde stojí jen jedna voda 4 €. K mému rozčarování tu jsou od čtvrtku všechny diskotéky narvané k prasknutí "německými ksichty" (že to tak musím říct), kteří ve svém alkoholovém opojení neberou ohled na ostatní tancechtivé (tedy mě), takže místo odreagování během tance odchátím domů naštvaná. V tomhle ohledu se těším na září, kdy bude méně lidí. V jiném ohledu se ale na září netěším, protože vzledem k tomu, že tu čas letí dvakrát tak rychleji jako v Česku, se přiblíží konec sezony, konec života v ráji a začátek studené a depresivní zimy v Česku. Jsem tu již tři měsíce a přijde mi to jako před pár týdny, kdy jsem přistála na Mallorce. Za ty tři měsíce se mi podařilo procestovat pro mě zajímavá místa (další cestovatelské plány začnu vymýšlet až koncem srpna, protože na cestování je teď horko. To se raději vyvalím na pláži.), opálit se a zbavit se 5 kg, a to přesto, že pracuji v kuchyni (když podnikám každý den minimálně dvě desetiminutové jízdy na kole vzvlněnou krajinou, v pauze si plavu v moři a v noci skotačím na diskotéce, jdou zimní kila rychle dolů). A také již rozumím a dokážu se domluvit španělsky.
Dnes se nám tu po třech týdnech obloha zatáhla, což bude znamenat plnou restauraci. Mě čeká velké prádlo a také musím konečně nakoupit pár věcí do ledničky a objednat se k holiči.

Fotky tentokrát nepřikládám - nebyl čas fotit.

pondělí 30. června 2008

Finále ME 2008

Tak je za námi měsíc fotbalu. Česko k mému zklamání nepostoupilo, tak jsem sledovala, jak si povedou Němci a Španělé, protože by bylo super, kdyby se ve finále potkali právě tyto týmy. Hlavně zde v Němci obsazené Cala Ratjadě. K nadšení mnohých se tak také stalo. Včera před devátou se všichni (kromě nás pracujících) sešli před velkou obrazovkou na Plaza de Pins. Chvíli jsem si připadala jako před dvěma lety v Německu - černo-červeno-zlaté německé barvy dominovaly nad žluto-červenými.
U nás v restauraci panovalo napětí mezi Maxem a Fernandem (ovšem v přátelském stylu). K Maxovu velkému zklamání a k radosti všech místních Španělé nakońec vyhráli. I když jsem byla neutrální, přece jen mě to španělské vítězství těší víc.

Přikládám fotku našeho týmu z Café del Sol (zl.: André - údržbář; Natalia - umývá nádobí a uklízí v kuchyni; Max - barman, číšník; moje maličkost; zl.dole: Ilka - šéfka; Marissa - kamarádka Natalie, nepracuje u nás; Fernando - kuchař)

čtvrtek 26. června 2008

Čtyři mouchy jednou ranou

Předposlední volný den v červnu (jak jinak, než čtvrtek) jsem vyrazila na sever ostrova prozkoumat tolik opěvovanou Pollençu a podívat se do přístavu Port de Pollença. Takový byl původní plán. Předem jsem si zjistila všechny možné spoje z jednoho místa do druhého a raději také spoje do Alcúdie a jejího přístavu, protože z Port de Pollença to nazpět jelo v divné časy a také jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych případně mohla stihnout i prohlídku Alcúdie. A dobře jsem udělala. V konečném důsledku jsem totiž stihla navštívit i Port d`Alcúdia.

Po deváté jsem vyrazila do Port de Pollenca, kde jsem přímo nasedla na pravidelnou linku do 5 km vzdáleného městečka Pollenca. Pollenca je jedním z nejoblíbenějších míst. Všichni návštěvníci míří především ke kapličce Calvario, která stojí na nejvyšším místě městečka. Ke Calvariu vede 365 schodů, které v takovém parnu, jaké minulý čtvrtek panovalo, nebylo lehké zdolat. Ovšem pohled na okolní krajinu byl úchvatný. Na protější straně se nad městečko zdvihá další kopec, na kterém stojí klášter. Původně jsem měla v plánu vyšplhat i tam, ale poté, co se mi po sesrupu těch schodů do centra začaly podlamovat únavou nohy, jsem od této myšlenky upustila a vydala se najít zachovalý římský most. Ten jsem také našla, udělala nějaké ty fotky a vydala se na zpáteční autobus do Port de Pollenca. Celou čtvrthodinku v autobuse jsem pak prospala.

Port de Pollenca je klasickým letoviskem pro turisty. Moderní domy, přístaviště, spousta obchodů se suvenýry... Obešla jsem přístaviště a pár krámků a jelikož bylo před třetí hodinou, řekla jsem si, že bych se mohla zejet podívat do Alcúdie.
Nasedla jsem na další příměstskou linku a za dvacet minut jsem vystoupila u hradeb historické Alcúdie. Zachovalé hradby ohraničují téměř celé historické centrum. Severní část hradeb nabízí nádherný pohled na záliv s pohořím Formentor. Samotné historické městečko ukrývá spoustu zajímavých uliček.V Alcúdii jsem strávila zhruba hodinku a půl a vydala se na poslední štaci - do Port d Alcúdia, odkud mi měl za půl hodinky jet autobus zpět domů.

Vzhledem k tomu, že mě ale toto přístavní letovisko zaujalo, nechala jsem si autobus ujet (ještě mi jel poslední za další dvě hodiny) a vydala se obejít širokou pláž. Pláže tu mají bělostný písek a voda se velmi pozvolna svažuje. Je to ideální místo pro rodiny s malými dětmi. Neodolala jsem a namočila jsem nohy do vody. Bylo jako kafe.. Dvě hodinky jsem bloumala letoviskem sem a tam, fotila a hledala nějaký nejméně kýčovitý pohled (ten jsem nenašla a tak se musím spokojit jen se svými fotkami). Před odjezdem autobusu jsem si koupila něco na jídlo. Do Cala Ratjady jsem dorazila okolo půl deváté přismahlá (slunce fakt pralo) a se spoustou fotek. Večer jsem pak zašla s Janou na skvělou večeři.

Dnes je můj poslední volný den (alespoň podle Fernanda, protože od příštího týdne prý bude práce nad hlavu - to chci vidět), který jsem chtěla původně strávit povalováním na Cala Mesquidě, ale od úterka mě trápí průjem, tak dřepím doma, liju do sebe vodu a jím hnusnou rýži. Snad to pomůže.

Jak jsem slavila tradiční španělský svátek

V noci z 23. na 24. června slaví Španělé svátek „Sant Joan“. Před půlnocí se všichni sejdou na pláži, přinesou si jídlo a pití a o půlnoci pak namočí nohy do moře (někteří si dokonce jsou zaplavat) a něco si přejí. Sant Joan pak jejich přání splní. Jiná verze zase říká, že to, co nechceme, aby se stalo, tak napíšeme na papír a ten pak spálíme, a papír s přáním(i), které chceme, aby se staly, vhodíme do moře.
Já jsem udělala z pondělka na úterý obojí. Od Ilky jsem si koupila flašku vína a před půlnocí jsem se sešla na Son Mollu s Natalií a Marissou (s mojí argentinskou spolupracovnicí a její kamarádkou). O půlnoci jsem namočila nohy do rozbouřeného moře a kromě přání (které ale neprozradím, aby se mi vyplnilo) jsem doufala, že nepřiplave nějaká medůza, před kterými ten den naši sexy argentinští plavčíci varovali červenou vlajkou zakazující koupání.
Pak jsme si s holkami sedly na pláž a otevřely nejdříve jednu flašku vína a pak i druhou. Po jedné hodině se se zpožděním objevila Renata, Ivan (slovenský pár) a jejich spolupracovníci. Natalia s Marissou se odebraly domů a já jsem pokračovala zhruba další dvě hodiny s novým spolkem. Spálili jsme špatná (ne)přání a do moře vhodili ta dobrá. V dobrém rozmaru (způsobeném hladinou alkoholu v krvi) jsme pak s písní na rtech (už ani nevím, jaký brak od Michala Davida to byl) jsme zamířili na diskotéku, kde jsme se s Renatou na poloprázdném parketu pořádně vyřádily.
Domů jsem dorazila něco po čtvrté a následující ráno nebylo zrovna příjemné. Přesto to byla jedna z nejlepších pařeb.

úterý 17. června 2008

Výlet na kole, autobusem, vlakem, tramvají a pěšky: Cala Ratjada -» Palma -» Sollér -» Port de Sollér a zpět

Konečně jsem se dostala ke zpracování fotek z mého posledního výletu, tak tady něco o něm. Po předcházejícím čtvrtku, který jsem vyplnila celodenním lítáním po obchodech v Palmě, jsem tento čtvrtek (12.června) opět vyrazila s foťákem poznávat krásy tohoto ostrova. Plán cesty byl opravdu nabitý. Rozhodla jsem se totiž vyrazit z Palmy historickým úzkokolejním vlakem do zhruba 20 km vzdáleného městečka Sollér a poté odtud jedinou tramvají do 5 km vzdáleného přístavu Port de Sollér.

Počasí se naštěstí umoudřilo (den předtím tu zase lilo jako z konve a jedna bouřka stíhala druhou) a vyšlo mi vstříc nádherným slunečným dnem.
Klasicky jsem brzy ráno vyrazila na kole k pláži Son Moll, kde jsem kolo odstavila a nasedla na první autobus do Palmy. Po dvou hodinkách spánku jsem v Palmě vysedla a zamířila na nedaleké vlakové nádražíčko, které tam slouží pouze pro historický vlak „Červený blesk“, který se na začátku 20. století stal důležitým transportním prostředkem mezi Palmou a Sollérem, který je ukrytý na severu ostrova v horách. Vzhledem k divným časům zpátečního odjezdu jsem si koupila jen jednosměrnou jízdenku s tím, že zpět pojedu busem, což byla vzhledem k ne zrovna lidové ceně 10 € za jízdu správná volba. No ale pro jednou (a pro získání materiálu na článek) jsem tu desítku za jízdu vydala. Krátce po plánovaném odjezdu se vláček se skřípěním rozjel. Dřevěné je na něm totiž téměř vše (kromě kol, motoru a kolejnic:-)). Občas jsem měla pocit, že se celá souprava rozpadne. Jízda ale stála za to. Projeli jsme krajinou rovinatou plnou sadů a vjeli do hor. Zde nás čekal průjezd několika tunely, krátká zastávka na vyhlídce, kterou všichni náruživí turisté (i já) využili k fotografování, přejeli jsme po aquaduktu a po hodině drkotání neuvěřitelnou rychlostí 20 km/hod jsme zase se skřípěním zastavili na nádraží Solléru.
Díky úrodnosti údolí, ve kterém tohle městečko stojí obklopené vrcholy pohoří Sierra Tramuntana, které jsou téměř stále ukryty v mracích, nazvali jej kdysi Arabové Sulliar (údolí zlata). Sollér se proslavil produkcí citrusů. Pomerančovníky a citrónovníky tu jsou v každé zahradě. A moře je odtud pouhých 5 km.
Nejmalebnější je v Solléru náměstí Placa Sa Constitució s pozdně barokní radnicí a farním kostelem Sant Bartomeu v gotickém stylu, který byl z bílého kamene postaven na místě bývalé mešity (Mallorca totiž byla až do poloviny 13. století pod nadvládou Arabů). Mezi oběma budovami projíždí v pravidelných intervalech tramvaj naložená turisty mířícími do Port de Sollér.
Náměstí bylo vybudováno ve francouzském stylu – tříposchoďové kamenné domy s dřevěnými okenicemi zastíněné platany, které zajišťují příjemný stín tento pocit opravdu navozují. Po obvodu náměstí je množství kaváren a restaurací. Do jedné jsem později také usedla a během jídla se kochala pohledem.

Ovšem ať nepředbíhám. Poté, co jsem vylezla z vlaku, nasedla jsem na první tramvaj, která vyjížděla od nádraží, zaplatila nekřesťanské peníze za 5 km cestu (4 € - jakožto jediná tramvajová linka na ostrově, která funguje od roku 1913, je to spíše turistická atrakce) a po zhruba dvaceti minutách jsem vysedla na konečné – v prosluněném, malebném přístavu Port de Sollér.
Zde jsem strávila zhruba hodinku (je to opravdu malý přístav, který slouží turistům) a pak se vypravila zpět do Solléru. Tentokrát ale po svých, protože čtyři eura jsou čtyři eura a pět kilometrů není zas tak moc. V Solléru jsem si zjistila odjezd autobusů do Palmy (deset euro za hodinovou cestu vs. dvě padesát za dvacet minut je docela rozdíl a jedna jízda vlakem na získání materiálu na článek stačí), udělala pár fotek náměstí a konečně nechala odpočinout nohy během na naše poměry pozdního oběda v příjemné restauraci. Objednala jsem si špenátové krokety s pečenými bramborami a salátem (jaká to příjemná změna po stále tom samém jídle u nás v restauraci). Ve tři čtvrtě na čtyři jsem vyrazila busem zpět do Palmy, kde jsem až do sedmi prolézala obchody.
Další povedený výlet mám za sebou.