středa 26. března 2008

Mallorská odysea na dosah

Milý deníčku,
v minulém příspěvku jsem se zapomněla zmínit o svých cestovatelských plánech do budoucna. Tak tedy: po několika měsících promýšlení a zařizování se 1. dubna večer vydávám na sedmiměsíční pracovní pobyt do oblíbeného letoviska na severovýchodě Mallorky - do Cala Ratjady. Kromě vydělávání evropských pěněz a zlepšování mé (zatím ještě začátečnické) úrovně španělštiny je mým cílem i navštívit co nejvíce míst a udělat co nejvíce povedených fotografií. A samozřejmě si užít slunce a teplého středomořského podnebí.
Tak mi, milý deníčku a vy ostatní, držte palce, ať se mi má "Mallorská odysea" vydaří! První úkol, který mě tam čeká, je, najít si práci.

středa 19. března 2008

První zápis do deníčku

Ahoj všem nadšeným cestovatelům (i peciválům)!
I když, vzhledem k názvu, který jsem tomuto blogu dala, bych měla asi začít slovy: "milý deníčku!"

Tak tedy:
Milý deníčku!

Technologické know-how se dostalo i ke mně:-), a tak jsem se rozhodla prostřednictvím tohoto blogu podávat zprávy o všem, co se v mém cestovatelském životě děje.

Cestovat jsem začala již jako malé dítě s rodiči. S baťůžkem se svačinkou a bandaskou s pitím (později i prvním foťákem, který bylo potřeba před každým zmáčknutím spouště natáhnout) jsem prošla kus českých luhů a hájů. Bohužel do dneška se mé paměti usadily jen střípky z těchto cest.
Mnohem živěji si vybavuji až moje první "samostatné" cesty v rámci zahraničních zájezdů pořádaných gymnáziem někdy před deseti lety, kde jsem studovala. Během gymnazijních let jsem se podívala do Vídně, Švýcarska, Anglie a několikrát i do Francie.
Tento způsob poznávání různých koutů Evropy mi dal jeden poznatek - cestování v houfu s průvodcem (nebo profesorským dozorem) mě nebaví. Vše je časově rozvržené a člověk nemá žádnou svobodu. Navíc i během cestování platí pravidlo: čím víc lidí, tím horší koordinace. Každý má svou představu o tom, kam by chtěl jít a co by chtěl dělat. Proto, pokud chci poznat nový kout světa (vzhledem k finančním (ne)možnostem zatím jen nový kout Evropy), cestuji zásadně sama. Někteří toto moje "samocestovatelsví" považují za divné, nespolečenské, egoistické, či co já vím, ale věřím, že mezi těmi, co čtou tento blog se najdou jedinci se stejným "problémem". Těm pak jistě nemusím vysvětlovat, co je tak úžasného na single cestování.
Pro ty, co to potřebují malou nápovědu, je to jednoduše svoboda. Nikdo vám nekecá do vašeho předem vytvořeného cestovního plánu, který si během cesty upravujete podle momentální nálady. Můžete libovolně zahýbat z jedné uličky do druhé, sednout si v podvečer na schody pod Sacré Coeur a pozorovat rozsvěcující se Paříž pod vámi nebo místo povinné prohlídky hřbitova (oblíbená aktivita jednoho profesora na zájezdech po Francii) se jít vykoupat v moři.
Jediné, co může pokazit radost z cestování je snad jen počasí (když už jsem eliminovala hádky se spolucestujícími). Navíc je tento samocestovatelský způsob v mnoha ohledech dobrodružnější.
To, co si z těchto cest odvážím, jsou (kromě pohledů do sbírky) především vzpomínky na jedinečné chvíle a atmosféru místa, kterou v průvodcích nenajdete. Mnohé krásné chvíle jsou také spojené s vůněmi - vůně moře, vůně spojené s ročními obdobími v daném místě, vůně linoucí se ulicemi... Když tak uvažuji o těch vůních ulic, vybaví se mi momentálně dvě odlišné vůně. Jedna je vůně croissantů. To si vždy vzpomenu na procházku uličkami pod zámkem Amboise v údolí Loiry. Tehdy jsem si jeden croissant vychutnávala. Druhá vůně se mi vybaví při vzpomínce na můj jednodenní výlet do Amsterdamu. Je to "vůně" marihuany, která se z coffee shopů line v úzkých uličkách.

Mám hodně krásných vzpomínek i poznatků o kulturních zvláštnostech dané země, je však těžké říct, který je nejhezčí. Všechny však ve mě vyvolávají spokojenost, klid a naději, že brzy zase někam vyrazím hledat další skvělé cestovatelské zážitky, o které se pak s tebou, milý deníčku, ráda podělím.