sobota 26. dubna 2008

Výlet do Valldemossy

Protože zatím přes týden nepracuji a předpověď počasí hlásila slunečno a 23°C, rozhodla jsem se udělat si ve čtvrtek výlet do Valldemossy, která leží zhruba 15 km severně od Palmy de Mallorky. Tuto malou vesničku uprostřed kopců pohoří Sierra Tramuntana proslavila spisovatelka George Sandová a její milenec, hudební skladatel, Frédéric Chopin, kteří v místním klášteře trávili zimu 1838/1839. Zde také vznikl román „Zima na Mallorce“, ve kterém George Sandová nelichotivě popisuje místní obyvatelstvo. Přesto je kniha na ostrově populární a koupit ji lze třeba i v trafice. V samotné Valldemosse je nabízena v několika jazycích. Já jsem si koupila španělskou verzi, s tím, že si ji přeložím (přece nebudu číst o Mallorce v němčině. Navíc, pro výuku španělštiny je důležitá i četba). Na pláži jsem již přelouskala první stránku a zdá se, že to bude zajímavé a snadné čtení.
Tak tedy k samotnému výletu: vstávat jsem musela v 6:30 místo klasické desáté hodiny, což bylo vzhledem k pouhým dvěma hodinám docela maso (tak to dopadá, když si někdo, kdo nepije kafe, dá v podvečer kapučino). Po necelých dvou hodinách jízdy mě autobus vysadil v Palmě. Odtud mi za půlhodinky jel další spoj do Valldemossy, kam jsem dorazila společně s dalšími natěšenými turisty o půl jedenácté.
Věděla jsem, že jedu objevovat pěkné místo, ale skutečnost předčila moje očekávání. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Tak nadšená z nějakého místa jsem byla naposledy v září, když jsem seděla v zahradě arabských lázní „Banys Arabes“ v historickém centru Palmy.
Úzké ulice a uličky obklopené kamennými domky a domečky s tmavě zelenými okenicemi podél jejichž zdí jsou jeden na druhý naskládány květináče s množstvím rostlin a květin. Květináče jsou upevněny i na zdi kolem dveří. Po pravé straně každých domovních dveří je zabudována barevná kachle zobrazující Sv. Kateřinu a Tomáše. Nejspíš jsou to místní patroni. Každý dům má přitom jiné vyobrazení obou postav.
Procházela jsem labyrintem romantických uliček a fotila jako o závod. Přitom jsem hledala nějakou cestu ven z městečka, abych mohla nafotit i celkovou podobu Valldemossy. Tu jsem také našla. Připadla jsem si jako na venkově – všude klid, ptáci zpívali a jen občas je přehlušil zvuk malého traktoru. Mírný vánek přinášel stále nové a nové vůně, které jsem nejdříve nemohla identifikovat, až později jsem zjistila, že tak voní pomerančovník, který zároveň kvetl a zároveň na něm dozrávaly oranžové plody.
Poté, co jsem prošla snad všechny zajímavé uličky, jsem zamířila na prohlídku kláštera. Za 4 € (ještě, že jsem si prodloužila studentský život, jinak bych platila jednou tolik) jsem si prošla rozlehlý klášterní areál s pokoji, kde krátce bydleli oba zmínění umělci, zahradu a přilehlý královský palác, který sloužil mallorské královské rodině jako letní sídlo.

Po třech a půl hodinách obdivování Valldemossy jsem vyrazila zpět do Palmy omrknout obchody. Dvouhodinové „šopování“ mě vyčerpalo víc, než pobíhání po Valldemosse, a tak jsem o půl šesté sedla na zpáteční bus do Cala Ratjady. V batohu čtyři nová trička a knížka od George Sandové, ve foťáku desítky fotek a v sobě nové zážitky a radost z prožitého dne.

pátek 25. dubna 2008

O místní gastronomii

V dnešním příspěvku jsem se rozhodla přiblížit španělskou kuchyni a trochu polechtat chuťové buňky (samotné mi při psaní tohoto článku tečou slinyJ). Tedy vlastně mallorquinskou kuchyni. Ta je bohatá na rybí pokrmy.
Typickým španělským jídlem je paella (vyslovuje se paeja), jejíž složení se může region od regionu lišit. Místní restaurace nabízejí paellu obsahující kuřecí maso a mořské plody (krevety, mušle a gambas neboli garnáty) a rýži. V neděli nám ale v restauraci Fernando připravil paellu z těstovin místo rýže. Tehdy jsem také poprvé vložila do úst mušle (tedy ten vnitřek). Když překonáte nevalný vzhled tohoto malého plže, mlže, či co to je, nechutná to až zas tak špatně. Trochu jako kuře (jak by to určitě přirovnala Anne Heche v komedii „Šest dní, sedm nocí“). Přesto ale mušle do svého jídelníčku nezařadím. Jednou za rok stačilo. Jak říká náš číšník Max-je to žrádlo pro kočky (tímto se zříkám své gymnazijní přezdívky;-) ).
Po čem se ale můžu utlouct je aioli – majonéza smíchaná s česnekem, citronem a olivovým olejem. V některých restauracích přidávají i nějaké koření. Aioli s čerstvou bagetou (které se tu říká chleba) a třeba se serrano šunkou – mňamky. Rozhodně nesmí chybět v mojí ledničce. Pokud tu z něčeho přiberu, tak to bude z aioli.
Aioli s bagetou a olivami je tu v restauracích podávána jako předkrm, neboli tapas. Jako další tapas jsou tu například smažené datle se slaninou, pasta z tuňáka s chlebem, gambas v oleji, mušle, zelenina na grilu atd. Jako hlavní jídlo jsou na jídelních lístcích uváděny různé druhy pizzy, těstoviny (lasagnemi počínaje, černými špagetami konče), pokrmy z ryb – mořské štiky, halibuti, rejnoci, langusty, krevety… a již zmíněná paella. Ti, kteří neholdují středomořské kuchyni si mohou objednat třeba steak.
A co si tu vařím já? Na rozdíl od Česka, kde jsou regály supermarketů zásobeny množstvím koření a směsí koření, místní obchody disponují jen několika základními druhy koření. Při vaření si tak musím vystačit se solí, pepřem, paprikou, kari, sušenou petrželí, či oreganem. V Eroski nabízejí i několik exotických omáček jako je sojová a worcestrová omáčka. Takže mi nezbývá než experimentovat s novými potravinami a chutěmi. Od Fernanda okoukám nějaké fígly na přípravu mořských potvor a pak si je budu vychutnávat doma u televize. I když mám jídlo v Café del Sol zadarmo, nemůžu při nakupování odolat té úžasné rybí vůni, která se line po celém Eroski (v Lidlu nic naštěstí nevoní).

Vidíš, babi, nehladovím :-) .

P.S.: Tentokrát jsem použila fotky z internetu, protože mi přijde hloupé chodit s foťákem do supermarketu a po restauracích.

středa 23. dubna 2008

Cala Ratjada ve SKY

Geil!!! Vyšel mi článek o Cala Ratjadě ve SKY (díky Ti, táto, za zprávu:-) )! Takže, vy všichni,kdo se chcete vědět o místě mého současného pobytu více, kupte si květnové číslo SKY a přečtěte si článek "Dovolená v Rejnočí
zátoce".
P.S.: Pro ty, co neví, co je "geil": německý výraz pro super, bomba, úžasné...;-)

pondělí 21. dubna 2008

Jak jsem k práci v Café del Sol přišla

Více než dva týdny po příjezdu na Mallorku můžu říct: Hurrrááá!!! Mám práci! Lépe řečeno, budu mít práci.
Ovšem počátky hledání nebyly extra slavné. Výjezdy na kole za prací do vytipované restaurace, kde jsem na sebe odevzdala telefonní číslo s tím, že když nastane sezona, tak se mi ozvou (což znamená, že se neozvou, protože mají v záloze dalších pět lidí s většími zkušenostmi), byly zakončeny rozčarováním a propoceným tričkem z neustálého výšlapu na mém již zmiňovaném jednopřevodovém kole.
Teprve tento týden se mi začalo blýskat na lepší časy. Nejdříve mi dal Thomas tip na jednu Češku pracující v hotelu, kde prý možná bude nějaká práce pro mě. Jela jsem tam, Lída (jak se ta Češka jmenuje) si vzala moje číslo, že mi dá vědět, když se dozví o nějakém volném místě.
Pak mi nabídl místo ve své restauraci Čech Martin, ale protože o něm nekolují zrovna nejlepší řeči jako o zaměstnavateli, tak jsem to radši nevzala. Mezitím přišel Thomas s dalším tipem. V restauraci La Bodequita jsem měla připravovat každý den pět hodin snídaně. Jeden den jsem tam brzy ráno (už na 8 hodin!, což pro mě, která jsem si zde zvykla vstávat v 10, bylo utrpení) jela si to zkusit. S tím, že odpoledne jsem měla domluvený pohovor v další restauraci. Nejen, že bych pracovala jen 5 hodin denně (a to velmi brzy), zato bez nároku na den volna, ale ani plat by nebyl extra velký. Radši bych denně dělala 8 hodin, ale den bych měla volno. To se mi nakonec splnilo.
Při zpát
eční cestě po promenádě jsem natrefila na Stefana (Thomasova nejlepšího kámoše) slunícího se na terase malé stylové restaurace Café del Sol, jejíž němečtí majitelé jsou jeho známí. Ti náhodou taky někoho ještě hledali do kuchyně. Slovo dalo slovo a já jsem v sobotu přišla na zkušenou do práce. Na úžasných 11 hodinJ. A nejen to. Šéfka Elka je v pohodě a jak říká, skvěle zapadám do jejich „rodiny“. Příjemně se se všemi pracuje. Žádné stresy (jak říká šéfkuchař Fernando – tranquilo = v klidu), jídlo zadarmo, den volna, přes týden se zavírá v 18 hodin, o víkendu ve 23 hodin (ale od 16. do 19. hodiny mám voĺno) a ještě k tomu se naučím španělsky, protože Fernando umí jen svou rodnou španělštinu a trochu anglicky. Takže na mě mluví španělsky, když nevím, tak anglicky a s ostatními (což je číšník Max, šéfka Elka, její muž Nikolaus a další pomocný kuchař David) pak německy.
Oficiálně u nich začnu 15. května, ale zatím jim budu pomáhat o víkendech a když někdo onemocní (jako dnes David) na černo.

neděle 13. dubna 2008

Výlet na Cala Mesquida

Zhruba 4,5 km od místní vyhlášené pláže Cala Agulla se nachází prý jedna z nejhezčích pláží Mallorky – Cala Mesquida. Zatímco Agullu jsem navštívila již během mojí zářijové dovolené (i když si nezadá s nekonečnými plážemi okolo Rimini, je na můj vkus příliš vělká a v sezonu přeplněná), na Cala Mesquidu jsem se vydala poprvé až nyní. Cílem však nebylo koupání (moře je ještě chladné), ale nafocení několika snímků zatím ještě poloprázdné pláže.
Stezka ke Cala Mesquida vede piniovým lesem mezi dvěma kopci Puig den S`Alquila a Talaia de Son Jaumell. Po obou stranách kamenité cesty roste bohatá vegetace, ze které občas vykoukne hlava místní „mallorské kozy“ (jak jsem si tato zvířata pro sebe nazvala). Ti více zdatní jedinci mohou vyšplhat na Talaia de Son Jaumell, který se z moře zvedá do výšky 271 m a na jehož vrcholu stojí stará rozhledna. Já jsem si tento výstup vzhledem k nepříliš pevné obuvi protentokrát odpustila a za necelou hodinku jsem již stála na vyhlídce nad pláží Cala Mesquida.
Na protějším kopci stojí na sobě namačkány hotely a zatím prázdná bělostná pláž pod nimi čeká na letní nápor turistů. Jen pár otužilců chvíli skotačilo v křišťálově čisté, ale studené vodě. Stylové slaměné slunečníky zatím opuštěně stojí podél pláže. Od okolního světa je pláž oddělena písečnými dunami. I když jsem poznala jen málo mallorských pláží, musím uznat, že Cala Mesquida je právem označována za jednu z nejhezčích. Určitě jsem se k ní nevypravila naposledy. Rozhodně musím zkusit i místní koupání. To ale až se moře ohřeje na více než 20°C.

úterý 8. dubna 2008

O tom, jak je a není voda

Snad jediným nedostatkem tohoto slunečného ostrova (i když včera bylo pod mrakem a teploměr ukazoval jen 14°C) je voda. Ne, že by jí byl nedostatek, vždyť místní břehy jsou omývány miliony kubíků vody, ale voda tekoucí z kohoutku obsahuje příliš mnoho vápníku a jiných prvků a tak není vhodná na pití. Pitnou vodu je třeba kupovat. Místní obchody nabízejí nejen 1,5 litrové balení, ale i 5 litrové balení vody různých značek a různé ceny. Fajnšmekři (nebo ti, co neví co s penězi) si mohou koupit třeba i Evian. Avšak cena, za kterou jednotlivé obchody vodu nabízejí se liší. V centru turistického dění se vyskytují tzv. Supermercado Spar. Mohlo by se zdát, že tyto Špáry, které mají podle loga co dočinění s v Česku známým Intersparem, budou nabízet vodu levně. Opak je ale pravdou. Právě tyto „supermarkety jsou nejdražší. Za pětilitrovku vody si účtují více než euro. Naopak nejlevnější je Lidl na periferii. Na nákupy tam jezdí místní občané a šetřiví Němci. Zde pětilitrovka stojí něco přes 50 centů.
Každopádně výprava za vodou předpokládá určitou fyzickou zdatnost (pokud na nákup nejedete autem). Už samotným výšlapem kopce k Lidlu na jednopřevodovém kole mi dává pěkně zabrat. S plným ruksakem na zádech (a někdy i taškou pověšenou na řídítkách) pak uháním zpět. Minimálně si tak během výpravy na nákupy posílím nohy a záda.
A pokud se rozhodnete, jako já minulý týden, omrknout ceny a nabídku v 2 km vzdáleném Eroski (nabízí španělský sortiment) a přitom nakoupit nějakou tu litrapůlku a jednu pětilitrovku vody, zaručuji vám, že si během zpáteční pěší túry pěkně posílíte i paže. No, není nad hanáckou rovinkuJ.

sobota 5. dubna 2008

Jak nejrychleji zhubnout

Každoročně se na jaře začnou v časopisech a novinách objevovat články týkající se hubnutí. Za nadpisy typu „Jak zhubnout do plavek“ či „Pryč se zimními kily“ se ukrývají sice dobře míněné rady ohledně změny jídelníčku a pravidelného cvičení, ale na to, abych se těchto rad držela (hlavně těch ohledně jídelníčku) nemám dost silnou vůli.
Já mám lepší recept na hubnutí: vydat se tzv. na zkušenou do světa. Během lítání po úřadech, pendlování sem a tam do 1,5 km vzdálené Cala Ratjady a zpět, pobíhání s foťákem po pobřeží a lovení těch nejlepších záběrů rozbouřeného moře (už z toho mám puchýře na nohách) a nakonec i během výpravy na kole s jedním převodem zvlněnou krajinou za nákupy do Lidlu (kde je to sice nejlevnější, ale výběr je v nudném německém stylu) jdou kila dolů. Už zase mi padají kalhoty. Teď by se mi tu šikly ty rifle, které jsem v zimě nezapla.

Klid před bouřkou

Cala Ratjada (neboli Rejnočí zátoka) je jedno z vyhlášených letovisek, které si oblíbili především Němci. Užít si slunce a nekonečných pařeb si sem v sezonu jezdí mladí i ti, kteří již patří do kategorie střední věk, viz. již zmíněný Dieter Bohlen z Modern Talking, který tu tráví většinu léta. V sezonu praskají restaurace, bary a diskotéky ve švech až do rána. Přes den se pak všichni válí na bílých písečných plážích omývaných čistým, azurově zbarveným mořem.

Je začátek dubna a nástup sezony se očekává již za dva týdny. Většina restaurací je sice již otevřená, ale jen na pár hodin. Po 15. dubnu se prý má vše změnit (alespoň podle letáků na dveřích restaurací a barů s novými otevíracími hodinami). Je tu tzv. klid před bouří. Stále tu je ještě více slyšet španělštinu, než němčinu a promenáda je poloprázdná. Zatím se uličkami Cala Ratjady procházejí spíše němečtí důchodci se svými pejsky.
Volných dnů
využívám nejen k hledání práce, ale i k fotografování okolí. Včera tu bylo docela větrno, tak jsem udělala spoustu fotek rozbouřeného moře.

čtvrtek 3. dubna 2008

Hola todos el mundo! (překlad pro neznale španělštiny: ahoj všichni)

Vzhledem k tomu, že mi během uplynulých dvou dní, které jsem již na mallorca, španělština do hlavy nenaskákala, tak budu pokračovat českyJ.
Po vyčerpávající středě, kterou jsem strávila jízdou autobusem, sedmihodinovým čekáním na letišti v Mnichově, další cestou autobusem, zabydlením se v pěkném pokojíčku a půlhodinovou cestou do Cala Ratjady za známými, přišel snad ještě více vyčerpávající, ale úspěšný čtvrtek.
Jelikož mi bylo řečeno, že bez čísla NIE (registrační číslo pro cizince) mě nikdo nezaměstná, vypravila jsem se ráno na cizinecký úřad do 70 km vzdálené Palmy. Známí mi sice doporučili, abych si najala questora, který mi NIE za poplatek vyřídí, ale já jsem se rozhodla si tam zajet sama. Rozhodně se mi nechtělo někomu dávat 80 € (tuto sumu prý kdysi dal questorovi můj spolubydlící Thomas). Svého rozhodnutí nelituji. Původní předpoklad, že budu stát celý den ve frontě, vyplním nějaký formulář, zaplatím poplatek a číslo NIE mi pak do měsíce přijde poštou (tak, jak mi to tu tvrdili známí), byl naštěstí chybný. Fronta sice byla, ale úředníci byli rychlí a do hodiny a půl (včetně úprku do nějaké místní banky zaplatit poplatek necelých 16 €) jsem byla hotová. A navíc s certifikátem s číslem NIE! Zkrátka: co si neuděláš, to nemáš.
Zbytek dne jsem procházela klidnými
uličkami historického centra Palmy, do kterých zamíří málokterý turista (všichni totiž směřují ke katedrále) a později pak hledala obchod, kde bych si mohla koupit zámek na kolo, které mi obstaral Thomas. Ten jsem také nakonec koupila a spokojeně se vrátila do Cala Ratjady. Tam jsem se šla i s novým telefonním číslem připomenout majiteli jedné restaurace a pak hurá na půlhodinovou túru domů. Třešničkou na dortu dnešního dne byl běžící Dieter Bohlen z Modern Talking, který se naproti mně vynořil ze zatáčky. Ne, že by mi byl nějak sympatický (hudbu Modern Talking fakt nemusím a oba metrosexuelní „chlapci“ působí slizce), ale nestává se často, že potkáte nějakou celebritu při joggingu.

Ještě bych se mohla zmínit o počasí: slunečno, okolo dvaceti stupňů, vzduch je prosycen vůní moře, pinií a v Palmě i jasmínu.