úterý 17. června 2008

Výlet na kole, autobusem, vlakem, tramvají a pěšky: Cala Ratjada -» Palma -» Sollér -» Port de Sollér a zpět

Konečně jsem se dostala ke zpracování fotek z mého posledního výletu, tak tady něco o něm. Po předcházejícím čtvrtku, který jsem vyplnila celodenním lítáním po obchodech v Palmě, jsem tento čtvrtek (12.června) opět vyrazila s foťákem poznávat krásy tohoto ostrova. Plán cesty byl opravdu nabitý. Rozhodla jsem se totiž vyrazit z Palmy historickým úzkokolejním vlakem do zhruba 20 km vzdáleného městečka Sollér a poté odtud jedinou tramvají do 5 km vzdáleného přístavu Port de Sollér.

Počasí se naštěstí umoudřilo (den předtím tu zase lilo jako z konve a jedna bouřka stíhala druhou) a vyšlo mi vstříc nádherným slunečným dnem.
Klasicky jsem brzy ráno vyrazila na kole k pláži Son Moll, kde jsem kolo odstavila a nasedla na první autobus do Palmy. Po dvou hodinkách spánku jsem v Palmě vysedla a zamířila na nedaleké vlakové nádražíčko, které tam slouží pouze pro historický vlak „Červený blesk“, který se na začátku 20. století stal důležitým transportním prostředkem mezi Palmou a Sollérem, který je ukrytý na severu ostrova v horách. Vzhledem k divným časům zpátečního odjezdu jsem si koupila jen jednosměrnou jízdenku s tím, že zpět pojedu busem, což byla vzhledem k ne zrovna lidové ceně 10 € za jízdu správná volba. No ale pro jednou (a pro získání materiálu na článek) jsem tu desítku za jízdu vydala. Krátce po plánovaném odjezdu se vláček se skřípěním rozjel. Dřevěné je na něm totiž téměř vše (kromě kol, motoru a kolejnic:-)). Občas jsem měla pocit, že se celá souprava rozpadne. Jízda ale stála za to. Projeli jsme krajinou rovinatou plnou sadů a vjeli do hor. Zde nás čekal průjezd několika tunely, krátká zastávka na vyhlídce, kterou všichni náruživí turisté (i já) využili k fotografování, přejeli jsme po aquaduktu a po hodině drkotání neuvěřitelnou rychlostí 20 km/hod jsme zase se skřípěním zastavili na nádraží Solléru.
Díky úrodnosti údolí, ve kterém tohle městečko stojí obklopené vrcholy pohoří Sierra Tramuntana, které jsou téměř stále ukryty v mracích, nazvali jej kdysi Arabové Sulliar (údolí zlata). Sollér se proslavil produkcí citrusů. Pomerančovníky a citrónovníky tu jsou v každé zahradě. A moře je odtud pouhých 5 km.
Nejmalebnější je v Solléru náměstí Placa Sa Constitució s pozdně barokní radnicí a farním kostelem Sant Bartomeu v gotickém stylu, který byl z bílého kamene postaven na místě bývalé mešity (Mallorca totiž byla až do poloviny 13. století pod nadvládou Arabů). Mezi oběma budovami projíždí v pravidelných intervalech tramvaj naložená turisty mířícími do Port de Sollér.
Náměstí bylo vybudováno ve francouzském stylu – tříposchoďové kamenné domy s dřevěnými okenicemi zastíněné platany, které zajišťují příjemný stín tento pocit opravdu navozují. Po obvodu náměstí je množství kaváren a restaurací. Do jedné jsem později také usedla a během jídla se kochala pohledem.

Ovšem ať nepředbíhám. Poté, co jsem vylezla z vlaku, nasedla jsem na první tramvaj, která vyjížděla od nádraží, zaplatila nekřesťanské peníze za 5 km cestu (4 € - jakožto jediná tramvajová linka na ostrově, která funguje od roku 1913, je to spíše turistická atrakce) a po zhruba dvaceti minutách jsem vysedla na konečné – v prosluněném, malebném přístavu Port de Sollér.
Zde jsem strávila zhruba hodinku (je to opravdu malý přístav, který slouží turistům) a pak se vypravila zpět do Solléru. Tentokrát ale po svých, protože čtyři eura jsou čtyři eura a pět kilometrů není zas tak moc. V Solléru jsem si zjistila odjezd autobusů do Palmy (deset euro za hodinovou cestu vs. dvě padesát za dvacet minut je docela rozdíl a jedna jízda vlakem na získání materiálu na článek stačí), udělala pár fotek náměstí a konečně nechala odpočinout nohy během na naše poměry pozdního oběda v příjemné restauraci. Objednala jsem si špenátové krokety s pečenými bramborami a salátem (jaká to příjemná změna po stále tom samém jídle u nás v restauraci). Ve tři čtvrtě na čtyři jsem vyrazila busem zpět do Palmy, kde jsem až do sedmi prolézala obchody.
Další povedený výlet mám za sebou.

Žádné komentáře: