Více než dva týdny po příjezdu na Mallorku můžu říct: Hurrrááá!!! Mám práci! Lépe řečeno, budu mít práci.Ovšem počátky hledání nebyly extra slavné. Výjezdy na kole za prací do vytipované restaurace, kde jsem na sebe odevzdala telefonní číslo s tím, že když nastane sezona, tak se mi ozvou (což znamená, že se neozvou, protože mají v záloze dalších pět lidí s většími zkušenostmi), byly zakončeny rozčarováním a propoceným tričkem z neustálého výšlapu na mém již zmiňovaném jednopřevodovém kole.
Teprve tento týden se mi začalo blýskat na lepší časy. Nejdříve mi dal Thomas tip na jednu Češku pracující v hotelu, kde prý možná bude nějaká práce pro mě. Jela jsem tam, Lída (jak se ta Češka jmenuje) si vzala moje číslo, že mi dá vědět, když se dozví o nějakém volném místě.
Pak mi nabídl místo ve své restauraci Čech Martin, ale protože o něm nekolují zrovna nejlepší řeči jako o zaměstnavateli, tak jsem to radši nevzala. Mezitím přišel Thomas s dalším tipem. V restauraciLa Bodequita jsem měla připravovat každý den pět hodin snídaně. Jeden den jsem tam brzy ráno (už na 8 hodin!, což pro mě, která jsem si zde zvykla vstávat v 10, bylo utrpení) jela si to zkusit. S tím, že odpoledne jsem měla domluvený pohovor v další restauraci. Nejen, že bych pracovala jen 5 hodin denně (a to velmi brzy), zato bez nároku na den volna, ale ani plat by nebyl extra velký. Radši bych denně dělala 8 hodin, ale den bych měla volno. To se mi nakonec splnilo.
Při zpáteční cestě po promenádě jsem natrefila na Stefana (Thomasova nejlepšího kámoše) slunícího se na terase malé stylové restaurace Café del Sol, jejíž němečtí majitelé jsou jeho známí. Ti náhodou taky někoho ještě hledali do kuchyně. Slovo dalo slovo a já jsem v sobotu přišla na zkušenou do práce. Na úžasných 11 hodinJ. A nejen to. Šéfka Elka je v pohodě a jak říká, skvěle zapadám do jejich „rodiny“. Příjemně se se všemi pracuje. Žádné stresy (jak říká šéfkuchař Fernando – tranquilo = v klidu), jídlo zadarmo, den volna, přes týden se zavírá v 18 hodin, o víkendu ve 23 hodin (ale od 16. do 19. hodiny mám voĺno) a ještě k tomu se naučím španělsky, protože Fernando umí jen svou rodnou španělštinu a trochu anglicky. Takže na mě mluví španělsky, když nevím, tak anglicky a s ostatními (což je číšník Max, šéfka Elka, její muž Nikolaus a další pomocný kuchař David) pak německy.
Oficiálně u nich začnu 15. května, ale zatím jim budu pomáhat o víkendech a když někdo onemocní (jako dnes David) na černo.
Pak mi nabídl místo ve své restauraci Čech Martin, ale protože o něm nekolují zrovna nejlepší řeči jako o zaměstnavateli, tak jsem to radši nevzala. Mezitím přišel Thomas s dalším tipem. V restauraci
Při zpáteční cestě po promenádě jsem natrefila na Stefana (Thomasova nejlepšího kámoše) slunícího se na terase malé stylové restaurace Café del Sol, jejíž němečtí majitelé jsou jeho známí. Ti náhodou taky někoho ještě hledali do kuchyně. Slovo dalo slovo a já jsem v sobotu přišla na zkušenou do práce. Na úžasných 11 hodinJ. A nejen to. Šéfka Elka je v pohodě a jak říká, skvěle zapadám do jejich „rodiny“. Příjemně se se všemi pracuje. Žádné stresy (jak říká šéfkuchař Fernando – tranquilo = v klidu), jídlo zadarmo, den volna, přes týden se zavírá v 18 hodin, o víkendu ve 23 hodin (ale od 16. do 19. hodiny mám voĺno) a ještě k tomu se naučím španělsky, protože Fernando umí jen svou rodnou španělštinu a trochu anglicky. Takže na mě mluví španělsky, když nevím, tak anglicky a s ostatními (což je číšník Max, šéfka Elka, její muž Nikolaus a další pomocný kuchař David) pak německy.
Oficiálně u nich začnu 15. května, ale zatím jim budu pomáhat o víkendech a když někdo onemocní (jako dnes David) na černo.
Žádné komentáře:
Okomentovat