Finále ME 2008

Tak je za námi měsíc fotbalu. Česko k mému zklamání nepostoupilo, tak jsem sledovala, jak si povedou Němci a Španělé, protože by bylo super, kdyby se ve finále potkali právě tyto týmy. Hlavně zde v Němci obsazené Cala Ratjadě. K nadšení mnohých se tak také stalo. Včera před devátou se všichni (kromě nás pracujících) sešli před velkou obrazovkou na Plaza de Pins. Chvíli jsem si připadala jako před dvěma lety v Německu - černo-červeno-zlaté německé barvy dominovaly nad žluto-červenými.

U nás v restauraci panovalo napětí mezi Maxem a Fernandem (ovšem v přátelském stylu). K Maxovu velkému zklamání a k radosti všech místních Španělé nakońec vyhráli. I když jsem byla neutrální, přece jen mě to španělské vítězství těší víc.

Přikládám fotku našeho týmu z Café del Sol (zl.: André - údržbář; Natalia - umývá nádobí a uklízí v kuchyni; Max - barman, číšník; moje maličkost; zl.dole: Ilka - šéfka; Marissa - kamarádka Natalie, nepracuje u nás; Fernando - kuchař)

Čtyři mouchy jednou ranou

Předposlední volný den v červnu (jak jinak, než čtvrtek) jsem vyrazila na sever ostrova prozkoumat tolik opěvovanou Pollençu a podívat se do přístavu Port de Pollença. Takový byl původní plán. Předem jsem si zjistila všechny možné spoje z jednoho místa do druhého a raději také spoje do Alcúdie a jejího přístavu, protože z Port de Pollença to nazpět jelo v divné časy a také jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych případně mohla stihnout i prohlídku Alcúdie. A dobře jsem udělala. V konečném důsledku jsem totiž stihla navštívit i Port d`Alcúdia.

Po deváté jsem vyrazila do Port de Pollenca, kde jsem přímo nasedla na pravidelnou linku do 5 km vzdáleného městečka Pollenca. Pollenca je jedním z nejoblíbenějších míst. Všichni návštěvníci míří především ke kapličce Calvario, která stojí na nejvyšším místě městečka. Ke Calvariu vede 365 schodů, které v takovém parnu, jaké minulý čtvrtek panovalo, nebylo lehké zdolat. Ovšem pohled na okolní krajinu byl úchvatný. Na protější straně se nad městečko zdvihá další kopec, na kterém stojí klášter. Původně jsem měla v plánu vyšplhat i tam, ale poté, co se mi po sesrupu těch schodů do centra začaly podlamovat únavou nohy, jsem od této myšlenky upustila a vydala se najít zachovalý římský most. Ten jsem také našla, udělala nějaké ty fotky a vydala se na zpáteční autobus do Port de Pollenca. Celou čtvrthodinku v autobuse jsem pak prospala.

Port de Pollenca je klasickým letoviskem pro turisty. Moderní domy, přístaviště, spousta obchodů se suvenýry... Obešla jsem přístaviště a pár krámků a jelikož bylo před třetí hodinou, řekla jsem si, že bych se mohla zejet podívat do Alcúdie.
Nasedla jsem na další příměstskou linku a za dvacet minut jsem vystoupila u hradeb historické Alcúdie. Zachovalé hradby ohraničují téměř celé historické centrum. Severní část hradeb nabízí nádherný pohled na záliv s pohořím Formentor. Samotné historické městečko ukrývá spoustu zajímavých uliček.V Alcúdii jsem strávila zhruba hodinku a půl a vydala se na poslední štaci - do Port d Alcúdia, odkud mi měl za půl hodinky jet autobus zpět domů.

Vzhledem k tomu, že mě ale toto přístavní letovisko zaujalo, nechala jsem si autobus ujet (ještě mi jel poslední za další dvě hodiny) a vydala se obejít širokou pláž. Pláže tu mají bělostný písek a voda se velmi pozvolna svažuje. Je to ideální místo pro rodiny s malými dětmi. Neodolala jsem a namočila jsem nohy do vody. Bylo jako kafe.. Dvě hodinky jsem bloumala letoviskem sem a tam, fotila a hledala nějaký nejméně kýčovitý pohled (ten jsem nenašla a tak se musím spokojit jen se svými fotkami). Před odjezdem autobusu jsem si koupila něco na jídlo. Do Cala Ratjady jsem dorazila okolo půl deváté přismahlá (slunce fakt pralo) a se spoustou fotek. Večer jsem pak zašla s Janou na skvělou večeři.

Dnes je můj poslední volný den (alespoň podle Fernanda, protože od příštího týdne prý bude práce nad hlavu - to chci vidět), který jsem chtěla původně strávit povalováním na Cala Mesquidě, ale od úterka mě trápí průjem, tak dřepím doma, liju do sebe vodu a jím hnusnou rýži. Snad to pomůže.

Jak jsem slavila tradiční španělský svátek

V noci z 23. na 24. června slaví Španělé svátek „Sant Joan“. Před půlnocí se všichni sejdou na pláži, přinesou si jídlo a pití a o půlnoci pak namočí nohy do moře (někteří si dokonce jsou zaplavat) a něco si přejí. Sant Joan pak jejich přání splní. Jiná verze zase říká, že to, co nechceme, aby se stalo, tak napíšeme na papír a ten pak spálíme, a papír s přáním(i), které chceme, aby se staly, vhodíme do moře.
Já jsem udělala z pondělka na úterý obojí. Od Ilky jsem si koupila flašku vína a před půlnocí jsem se sešla na Son Mollu s Natalií a Marissou (s mojí argentinskou spolupracovnicí a její kamarádkou). O půlnoci jsem namočila nohy do rozbouřeného moře a kromě přání (které ale neprozradím, aby se mi vyplnilo) jsem doufala, že nepřiplave nějaká medůza, před kterými ten den naši sexy argentinští plavčíci varovali červenou vlajkou zakazující koupání.
Pak jsme si s holkami sedly na pláž a otevřely nejdříve jednu flašku vína a pak i druhou. Po jedné hodině se se zpožděním objevila Renata, Ivan (slovenský pár) a jejich spolupracovníci. Natalia s Marissou se odebraly domů a já jsem pokračovala zhruba další dvě hodiny s novým spolkem. Spálili jsme špatná (ne)přání a do moře vhodili ta dobrá. V dobrém rozmaru (způsobeném hladinou alkoholu v krvi) jsme pak s písní na rtech (už ani nevím, jaký brak od Michala Davida to byl) jsme zamířili na diskotéku, kde jsme se s Renatou na poloprázdném parketu pořádně vyřádily.
Domů jsem dorazila něco po čtvrté a následující ráno nebylo zrovna příjemné. Přesto to byla jedna z nejlepších pařeb.

Výlet na kole, autobusem, vlakem, tramvají a pěšky: Cala Ratjada -» Palma -» Sollér -» Port de Sollér a zpět

Konečně jsem se dostala ke zpracování fotek z mého posledního výletu, tak tady něco o něm. Po předcházejícím čtvrtku, který jsem vyplnila celodenním lítáním po obchodech v Palmě, jsem tento čtvrtek (12.června) opět vyrazila s foťákem poznávat krásy tohoto ostrova. Plán cesty byl opravdu nabitý. Rozhodla jsem se totiž vyrazit z Palmy historickým úzkokolejním vlakem do zhruba 20 km vzdáleného městečka Sollér a poté odtud jedinou tramvají do 5 km vzdáleného přístavu Port de Sollér.

Počasí se naštěstí umoudřilo (den předtím tu zase lilo jako z konve a jedna bouřka stíhala druhou) a vyšlo mi vstříc nádherným slunečným dnem.
Klasicky jsem brzy ráno vyrazila na kole k pláži Son Moll, kde jsem kolo odstavila a nasedla na první autobus do Palmy. Po dvou hodinkách spánku jsem v Palmě vysedla a zamířila na nedaleké vlakové nádražíčko, které tam slouží pouze pro historický vlak „Červený blesk“, který se na začátku 20. století stal důležitým transportním prostředkem mezi Palmou a Sollérem, který je ukrytý na severu ostrova v horách. Vzhledem k divným časům zpátečního odjezdu jsem si koupila jen jednosměrnou jízdenku s tím, že zpět pojedu busem, což byla vzhledem k ne zrovna lidové ceně 10 € za jízdu správná volba. No ale pro jednou (a pro získání materiálu na článek) jsem tu desítku za jízdu vydala. Krátce po plánovaném odjezdu se vláček se skřípěním rozjel. Dřevěné je na něm totiž téměř vše (kromě kol, motoru a kolejnic:-)). Občas jsem měla pocit, že se celá souprava rozpadne. Jízda ale stála za to. Projeli jsme krajinou rovinatou plnou sadů a vjeli do hor. Zde nás čekal průjezd několika tunely, krátká zastávka na vyhlídce, kterou všichni náruživí turisté (i já) využili k fotografování, přejeli jsme po aquaduktu a po hodině drkotání neuvěřitelnou rychlostí 20 km/hod jsme zase se skřípěním zastavili na nádraží Solléru.
Díky úrodnosti údolí, ve kterém tohle městečko stojí obklopené vrcholy pohoří Sierra Tramuntana, které jsou téměř stále ukryty v mracích, nazvali jej kdysi Arabové Sulliar (údolí zlata). Sollér se proslavil produkcí citrusů. Pomerančovníky a citrónovníky tu jsou v každé zahradě. A moře je odtud pouhých 5 km.
Nejmalebnější je v Solléru náměstí Placa Sa Constitució s pozdně barokní radnicí a farním kostelem Sant Bartomeu v gotickém stylu, který byl z bílého kamene postaven na místě bývalé mešity (Mallorca totiž byla až do poloviny 13. století pod nadvládou Arabů). Mezi oběma budovami projíždí v pravidelných intervalech tramvaj naložená turisty mířícími do Port de Sollér.
Náměstí bylo vybudováno ve francouzském stylu – tříposchoďové kamenné domy s dřevěnými okenicemi zastíněné platany, které zajišťují příjemný stín tento pocit opravdu navozují. Po obvodu náměstí je množství kaváren a restaurací. Do jedné jsem později také usedla a během jídla se kochala pohledem.

Ovšem ať nepředbíhám. Poté, co jsem vylezla z vlaku, nasedla jsem na první tramvaj, která vyjížděla od nádraží, zaplatila nekřesťanské peníze za 5 km cestu (4 € - jakožto jediná tramvajová linka na ostrově, která funguje od roku 1913, je to spíše turistická atrakce) a po zhruba dvaceti minutách jsem vysedla na konečné – v prosluněném, malebném přístavu Port de Sollér.
Zde jsem strávila zhruba hodinku (je to opravdu malý přístav, který slouží turistům) a pak se vypravila zpět do Solléru. Tentokrát ale po svých, protože čtyři eura jsou čtyři eura a pět kilometrů není zas tak moc. V Solléru jsem si zjistila odjezd autobusů do Palmy (deset euro za hodinovou cestu vs. dvě padesát za dvacet minut je docela rozdíl a jedna jízda vlakem na získání materiálu na článek stačí), udělala pár fotek náměstí a konečně nechala odpočinout nohy během na naše poměry pozdního oběda v příjemné restauraci. Objednala jsem si špenátové krokety s pečenými bramborami a salátem (jaká to příjemná změna po stále tom samém jídle u nás v restauraci). Ve tři čtvrtě na čtyři jsem vyrazila busem zpět do Palmy, kde jsem až do sedmi prolézala obchody.
Další povedený výlet mám za sebou.

O tom, jak jsem se stala osobní kuchařkou Dietra Bohlena

Milý deníčku!

Včera v podvečer poctil naši restauraci svou přítomností a zájmem o večeři člen kdysi slavné skupiny Modern Talking, dnes jedna z nejvlivnějších osobností německého show businessu (takový německý Karel Gott v mladším vydání) a drsný porotce v soutěži „Německo hledá superstar“,Dieter Bohlen se svou mladičkou přítelkyní. V šest hodin jsem v klidu dorazila po siestě do restaurace a zrovna jsem vařila omáčku na pizzu, když v tom slyším, jak se někdo na baru ptá Maxe, co máme za maso a za ryby. Otočím se do baru, abych viděla zákazníka a slyšela objednávku a kdo tam stojí, sám slavný blonďák. Objednal si hovězí maso a doradu pro svou přítelkyni a když mě zmerčil, jak naslouchám, zeptal se mě s údivem, jestli já vařím a řekl si, že chce hodně česneku a cibuli. Pak se oba odebrali ke stolu na terase. Později se kvůli fanouškům raději přesunuli do naší klidné zahrady. A jelikož jsem byla v kuchyni sama, Fernando měl přijít o půl hodiny později (ale přišel až v sedm, protože Španělsko hrálo důležitý zápas se Švédy), tak jsem se stala kuchařkou Dietra Bohlena.Bohlen tu má v Cala Ratjadě byt a tráví tu docela dost času (když na to má), ale je o něm známo, že je docela škudlil. V restauracích neplatí, protže mu nikdo nepřinese účet. Pro restauratéry je totiž velkou reklamou, že u nich jí. Tam, kam chodí Bohlen, tam chodí i turisté. A protože on chodí na jídlo do dvou restaurací v přístavu, byla jeho návštěva velkým překvapením pro nás tři, co jsme zrovna pracovali. A že se pak s lidmi roztrhl pytel! Během hodiny jsem pak připravila okolo patnácti porcí. Krátce před sedmou pak Bohlen na baru u Maxe zaplatil a ještě nechal 5€ dýško!, což, jak se Thomas vyjádřil, když jsem mu to vyprávěla, je pro mě čest, protože je škudla a dýška nedává. Tak uvidíme, jestli k nám zase někdy zavítají. Jeho přítelkyně vypadal spokojeně a usmívala se, když mě viděla při práci.
Fernando to samozřejmě nemohl skousnout. Jeho machistické ego to nezvládá ještě dnes, protože já jsem přece „jen“ pomocnice v kuchyni a on je ten kuchař, který dělal i na lodích (o tom, že by to ale bez pomoci nezvládl jsem ale už psala).

Ale jedno Ti, milý deníčku, povím, pěkně jsem se zapotila během té hodinky.

Čtvrteční volný den – výlet do nedalekého městečka Artà a první koupání v moři

Na druhý volný den, který mi tentokrát připadl na čtvrtek, jsem si nejdříve plánovala výlet do Canyamelu, který je v podstatě přes kopec, ale to mi Ilka rozmluvila, že tam není co vidět, tak jsem se rozhodla pro krátkou návštěvu o trošičku vzdálenějšího městečka Artà.Volnému dni předcházela docela vydařená pařba – restauraci jsme zavřeli okolo deváté a s Maxem (náš číšník) a Fernandem vyrazili s dvěmi flaškami bílého vína k Fernandovi domů (v takovém domě bych taky chtěla bydlet – bývalý mnišský dům pod hradem s gotickým schodištěm a lomeným obloukem a krásnou zahradou). Poté, co padly obě láhve, se kterými nám pomohla i Alicia (Maxova přítelkyně), která dorazila později, jsme se přesunuli zpět do Cala Ratjady, kde jsem společně s Maxovou bandou vyrazili do Bolera (disko). Domů jsem dorazila po čtvrté a o desíti mi zvonil budík, abych stihla bus do Arty. Na rozdíl od minulých dní zase svítilo slunce a bylo teplo, tak jsem se navlékla do plavek s tím, že až se vrátím z Arty, rozvalím se přímo na pláži.

Artà je malé městečko vzdálené zhruba 20 minut cesty autobusem. Lákadlem pro turisty jsou především opevněný a farní kostel na kopci nad městečkem. Z cimbuří opevněného kostela na vrcholu kopce je nádherný pohled na okolní krajinu a městečko. Jinak je ale Artà docela obyčejné město a během dvou hodin tam není co vidět. Jen ten „svatý“ kopec a možná pár architektonicky zajímavých domů pod ním. O půl jedné jsem zase čekala na zastávce na zpáteční autobus do Cala Ratjady.

Jsme ve Španělsku, kde autobusy zrovna nejezdí na čas, a tak se musel změnit i můj záměr, zajet si na nedalekou pláž Cala Mesquida (o ní jsem psala v březnovém příspěvku). Autobus, který měl, když jsem dorazila na zastávku u pláže Son Moll, již několikaminutové zpoždění (což je tu normální, tak jsem čekala dál), mi nakonec ujel, a to jen proto, že jsem čekání předčasně vzdala. Asi 20 minut po oficiálním termínu odjezdu, kdy jsem stála ve stánku a vybírala, na co bych si na Son Mollu lehla, profrčel kolem bus na Cala Mesquidu. No, tak snad příště.
Tak jsem se vyvalila na mě již známý Son Moll (ležím tam každou siestu – pokud zrovna neprší) a smažila jsem se tam až do šesté odpolední. A protože slunce opravdu pálilo a voda byla již docela teplá, několikrát jsem si šla během odpoledne zaplavat. Hlavně jsem tak vyléčila kocovinku způsobenou noční pařbou.

O mém pracovním zařazení

Od středy máme v kuchyni novou posilu – Argentinku Natalii, což pro mě znamená nejen konec umývání nádobí v mezičase přípravy jídel, ale také jistý volný denJ. Navíc to taky vypadá, že se brzy přesunu za bar a do terénu, protože Ilka (šéfka) potřebuje někoho k sobě na ráno. Nikolaus, její přítel, který má být ráno za barem (pracuje ale jen jako výpomoc a ne jako zaměstnanec), dost často není schopen pracovat. A to hlavně po pátečních (a nejen pátečních) pařbách. Ilka je pak sama na obsluhu a bar. Navíc nám chybí již mnohokrát zmiňovaný David, který měl od května dělat na place a v kuchyni jen vypomáhat při našich volných dnech. Takže brzy asi řeknu kuchyni „adios“ a objevím se tam jen, když bude mít Natalia, nebo Fernando volno (pokud se zase něco nepodělá). Ne, že by mi nebylo v kuchyni dobře, ale Fernando mi občas leze na nervy -jednou se to dělá tak, ondy je to jinak, já si dělám ráda věci po svém a on je taky dost tvrdohlavý. Občas mi leze na nervy s tím svým „joder“ a „mierda“(nechci tu psát sprostá slova, tak si význam najděte ve slovníku) – vše je pro něj problém. Hlavně přání zákazníků občas nemůže rozdýchat. Zajímavé ale bude, až půjdu oficiálně za bar, protože mě v kuchyni potřebuje. Ne, že bych se chtěla nějak vychvalovat, ale při jeho způsobu práce (klasické španělské „mañana“ – půl dne se vykecává po telefonu, nebo s dodavateli zeleniny a masa), by ranní příprava nebyla hotová ani večer.
Včera měl Fernando volno a já jsem se stala šéfkou kuchyně – konečně jsem měla svůj klid, nikdo mi do toho, co dělám, nekecal. Kuchyně byla moje. Já jsem si během hodiny připravila vše, co chybělo a Natalia umývala nádobí. A protože se nacházíme v kuchyni zhruba o 3m² a ona není zrovna v tom, co dělá nejrychlejší (má zvláštní nelogický systém) tak občas i překážela (a to jsem tam samy dvě). Navíc je docela problém se s ní domluvit, protože mluví jen svou argentinskou španělštinou a té já nerozumím. No doufejme, že Fernando Natalii brzy zaučí a já se přesunu za bar, což znamená větší podíl na spropitném a zlepšení stavu mých rukou (nehty věčně dolámané a kůže vysušená). Každopádně jsem ale včera slavila úspěch.