Středověká slavnost v Capdepeře

Od pátku do neděle se v nedaleké Capdepeře (městečko, pod které spadá Cala Ratjada a Font de sa Cala) konala tradiční středověká slavnost. Jindy liduprázdné uličky se zaplnily stovkami lidí, kteří se sem přišli najíst, napít, obdivovat středověkou výzdobu hradu a podhradí a koupit si nějaký umělecký předmět. Stánky po stranách ulic jich nabízely nespočet – od šperků a bižuterie, přes keramiku až po ručně tkané šály. Na rozdíl od poutí v Česku tu nebyl ani jeden stánek s kýčovitými předměty, či hadrami od „ťamanů“(nejen proto, že tu Vietnamská menšina není zastoupena). Všichni prodavači na stáncích měli na sobě středověká roucha, ulicemi se rozléhaly bubny středověkého orchestru. I místní obyvatelstvo najednou vypadalo středověce, takže mi přišlo dost bizardní, když některý z takto oděných lidí držel u ucha mobilní telefon.

Nahoru (Hrad Capdepera je totiž na kopci) jsem se vydala celkem čtyřikrát (a vzhledem k převýšení a dusnému počasí jsem se během výšlapu zapotila až na pr..li) – během tříhodinové siesty jsem šla obdivovat umělecké předměty a v noci po práci popít a pojíst zadarmo ke stánku, který tu měl i náš kuchař Fernando (jaká to výhoda, být jedna z „místních“). Stánky s občerstvením tu nabízeli palačinky, různé chlebíčky, klobásy, zmrzlinu a také tzv. pinxos, což je masový špíz (mňamka).

Příjemný večer u vínka pak zakončil jízda na kole pořád z kopce noční tichou krajinou s očima na stopkách a nohama na brzdě. Když má někdo nějakou tu promili v krvi, tak to nejde jen tak rozjet (navíc v noci, při ne zrovna silném paprsku světla na kole). Tak, jak mi výšlap (po svých, kolo jsem tlačila) trval více jak čtvrt hodiny, tak mi sjezd nezabral ani pět minut. Každopádně byl tento víkend zpestřením pomalu jednotvárných dní, kdy jsem kvůli špatnému počasí nemohla siesty trávit na pláži, ale musela jsem jezdit domů a pak zase zpět, což mě dost štvalo.