Výšlap na Puig Son Jaumel

Po týdnu pracovních povinností jsem ve středu zase dostala volno a tentokrát jsem se konečně vypravila na pláž Cala Mesquida, kterou jsem poprvé ( a do středy zatím naposledy) navštívila někdy v dubnu.

Po poledni jsem sedla na kolo a vypravila jsem se na Cala Agullu, kde jsem kolo zaparkovala a dál již šla po svých stezkou lesem. A tentokrát jsem se odhodlala i vylézt na 271 metrů vysoký kopec, který se zdvihá z moře nad Cala Agullou a nafotit nějaké fotečky. Počasí sice nebylo ideální -opar a nějaká ta mračna, ale volný den mám jen jednou týdně, tak si nemůžu vybírat. Třeba ten kopec vylezu někdy ještě jednou. I když...

I když to byla teda docela zabíračka vylézt těch 270 metrů převýšení. Na zádech zhruba 4kilový batoh (voda, osuška a blbosti na pláž a foťák), přede mnou docela strmá stezka, kterou v tom dusnu, co bylo, nelze zdolat bez zapocení (ani bez toho dusna). Po zhruba 40 minutách výstupu jsem se zpocená až na p.... (jak se říká) dostala k ruině zřejmě tallaiotské strážní věže, která na vrcholku stojí. Ale výhled byl opravdu úžasný. Pode mnou jako na dlani Cala Ratjada a na severu i cíl mé cesty - Cala Mesquida. Nebýt oparu, mohla jsem vidět Menorku i poloostrov Formentor.
Chvíli jsem si sedla a relaxovala. Tak mě napadlo, že by to mohlo být jedno z mých oblíbených míst. I když absolvovat tenhle výstup častěji....To abych si do batohu vzala suché oblečení na převlečení.
A pak již hurá dolů (pěkně opatrně na té kamenité cestě) směr pláž. Okolo páté jsem konečně stanula na Cala Mesquidě, koupila si další flašku vody a hurá do vln osvěžit a zchladit utrmácené tělo.
Část Cala Mesquidy je FKK, ale vzhledem k pozdnímu odpoledni těch naháčů tam tolik nebylo. Celkově na Cala Mesquidě je méně lidí, takže větší klid. Po sedmé hodině jsem se zase vydala přes les zpět ke svému kolu. V hlavě myšlenka na dobrou večeři. V Eroski jsem si koupila jednu doradu a hranolky, u nás v resaturaci vyzvedla citron a hurá domů. Skoro jsem pak musela tu svou pečenou rybu bránit před Thomasem tělem, jak to v bytě vonělo.
Ve čtvrtek mě pak čekalo brzké vstávání a "generální" úklid kuchyně v restauraci.

El Carme 2008

Od 9. do 16. července slaví Cala Ratjada svátek „El Carme“. El Carme (Panna Carmen) je patronkou rybářů. A protože před rozpukem turismu byla Cala Ratjada rybářskou vesničkou, slaví se tu s chutí. Oslavují se především rybáři a přeje se jim hodně štěstí na výpravách za úlovkem.

Že se něco děje jsem ale postřehla až v sobotu, kdy Fernando oznámil, že večer bude velká fiesta v přístavu s živou muzikou. A že se prý bude pařit až do rána. O.K., tak jsem po práci vyrazila domů si dát sprchu a převléct se a okolo půlnoci jsem už zase byla ve městě. Jako vždy, když vyrážím sama na tah, jsem si zašla na koktej k Michalovi do Sinaje (a tentokrát jsem jej měla zadarmo) a pak hurá do přístavu omrknout, co že se tam děje. A taky jsem tam někde měla potkat ostatní z práce. No jo, ale jak je najít mezi tou hordou lidí, kteří se tam sešli. Naštěstí jsem brzy zahlédla Andrého a Britu a pak již jsme se postupně všichni sešli. Dokonce i Thomas dorazil (ovšem v klasicky podnapilém stavu. Němci prostě když vyrazí na tah, tak se zlijí, až jim je celý druhý den špatně. To my, kteří si chceme party užít a přežít, pijeme s rezervou).
Za tu dobu, co jsem tam byla, se na pódiu vystřídaly tři kapely. A nehrály vůbec špatně. Konečně nějaká změna oproti tomu, co celý den poslouchám v práci, co mám v mp3 a co hrají v Cheopsu. Španělská muzika. Tak jsem vydržela s Natalií a Marissou pařit až do půl šesté (a kdybych nemusela do práce, tak i klidně do konce). A budíček v 10:30. V neděli jsme pak byli v práci všichni úplně grogy. Ještě štěstí, že nebylo moc práce a zavírali jsme také už v 22. hodin.
Ve středu El Carme končí a v plánu je velký ohňostroj. Tak doufám, že o půl jedenácté nepřijde povečeřet nějaká skupinka Španělů (což znamená odchod z práce okolo půlnoci) a že ohňostroj stihnu. A třeba i nafotím.

O tom, jak tu běží čas

Tentokrát opět začnu oslovením "Milý deníčku!"
Tak tedy:

Milý deníčku!
Nastal červenec a všichni očekávají velký nápor turistů (ten ale očekávají už nějaký ten pátek). V Německu ale teploty trhají rekordy, tak se nápor zatím neuskutečnil. Ovšem, co se změnilo, je věková skupina návštěvníků (přijeli čerství maturanti) a trochu se vyrovnal poměr národností (Španělé mají prázdniny). Takže místo nasávajících dvacetiletých a třicetiletých skupinek, které obsadily pláže v květnu (a které se vrátí opět v září), tu teď jsou hordy "dětí", které nemají peníze na dražší jídlo. Ilka zavedla speciální menu - pizzu, malý salát a jeden nealko nápoj za 8 €, a přesto se stává, že si jedno menu objednají dvě osoby. Večer to ale mládež klidně rozjede v některém baru, kde stojí jen jedna voda 4 €. K mému rozčarování tu jsou od čtvrtku všechny diskotéky narvané k prasknutí "německými ksichty" (že to tak musím říct), kteří ve svém alkoholovém opojení neberou ohled na ostatní tancechtivé (tedy mě), takže místo odreagování během tance odchátím domů naštvaná. V tomhle ohledu se těším na září, kdy bude méně lidí. V jiném ohledu se ale na září netěším, protože vzledem k tomu, že tu čas letí dvakrát tak rychleji jako v Česku, se přiblíží konec sezony, konec života v ráji a začátek studené a depresivní zimy v Česku. Jsem tu již tři měsíce a přijde mi to jako před pár týdny, kdy jsem přistála na Mallorce. Za ty tři měsíce se mi podařilo procestovat pro mě zajímavá místa (další cestovatelské plány začnu vymýšlet až koncem srpna, protože na cestování je teď horko. To se raději vyvalím na pláži.), opálit se a zbavit se 5 kg, a to přesto, že pracuji v kuchyni (když podnikám každý den minimálně dvě desetiminutové jízdy na kole vzvlněnou krajinou, v pauze si plavu v moři a v noci skotačím na diskotéce, jdou zimní kila rychle dolů). A také již rozumím a dokážu se domluvit španělsky.
Dnes se nám tu po třech týdnech obloha zatáhla, což bude znamenat plnou restauraci. Mě čeká velké prádlo a také musím konečně nakoupit pár věcí do ledničky a objednat se k holiči.

Fotky tentokrát nepřikládám - nebyl čas fotit.